Kniha

V noci jsem svobodný.

Nikdo neslyší moje démony, jen já.

Má svoboda je ale křehká,

protože každé ráno,

znova a znova,

noc prolamuje slunce.

Je to dobrá smrt.

 

Takhle kniha začíná po předmluvě autorky. Hned v tu chvíli mě kniha vtáhla do svého příběhu a já jen četla a četla.

Byla jsem zrovna na horách v Itálii, kde jsem měla na upravené půdě manželskou postel a starou deku. Tyhle deky zbožňuju. Jsou to takové ty staré, často i kousavé, ale obrovské. V tomto hotelu byly totiž většinou jen velmi lehké přikrývky (netroufla bych si to nazvat peřinou) a proto tedy deka ve skříni jako pojistka, kdyby vám byla zima. Tahle byla velká asi dva na tři metry, do béžova s velkým obrázkem majestátního tygra. Vůbec nekousala, spíš naopak. Jelikož jsem byla o patro víš než zbytek, nikoho jsem nerušila světlem a mohla ponocovat jak jsem chtěla. Lehla jsem si na přikrývku, zabalila se do deky, otevřela jsem zásoby čokolády a ponořila se do příběhu, který mě neuvěřitelně vtáhl. Byla jedna v noci, za chvíli dvě a já pořád hltala další a další slova a dychtila po konci, stejně jako jsem nesnášela fakt, že se k němu blížím. Ani kdybych chtěla, nemohla jsem od řádků odtrhnout oči. Na posledních asi čtyřiceti stránkách jsem už neovládla své emoce a pomalu mi začaly téct slzy. Překvapivě jsem konec četla několikrát. Nenáviděla autorku za to, jak dokonale to napsala, ale že to muselo skončit takhle. Konec mě naprosto ohromil. Ta kniha mi doslova zlomila srdce. Vzlykala jsem, protože jsem si tak hrozně přála, aby ten konec nebyla pravda.

Zaklapla jsem knihu a brečela a brečela. Pokaždé to moc prožívám, ale ten příběh mě tak vtáhl, že se zdál jako skutečný. Jako kdyby Calla a Finn byli reálné postavy.

Už dlouho jsem nečetla tak dobrou knihu. Přemýšlela jsem, co teď se svým životem. Jako pokaždé když si přečtu něco, co mě tak hluboko zasáhne.

V knize je spoustu latinských vět a slov a jedna z mých myšlenek po přečtení této knihy byla, že se musím naučit latinsky. Abych příště, až ji budu číst, si nemusela všímat těch překladů. Navíc ta slova v latině zněla tak krásně. Zamilovala jsem si ten mrtvý jazyk, který se k této knize a příběhu tak neuvěřitelně hodil.

Rozhodně si to přečtěte, ale jen na vlastní nebezpečí. Kdoví, co tak kniha udělá s vámi.

SERVA ME, SERVABO TE