Povídka..

Následující povídku jsem napsala, když mi bylo 14 a když jsem byla zamilovaná do jednoho kluka ze školy. Seděla jsem na francouzštině a strašně se nudila. A tak si na kus papíru napsala povídku, původně pro svou kamarádku sedící po pravé straně. Byla to úplně první povídka co jsem napsala, i když měla jen pár slov. Ale v mém životě to byl jeden z nejdůležitějších okamžiků. Hned ten den jsem ji rozepsala…no a tady jsou obě verze (je tam spoustu chyb, vím o nich, ale chtěla jsem to nechat tak, jak to bylo.)

 

Slepá ulička. Dál není cesta. Stojí tam a zírá na pomalovanou stěnu. V dáli zní křik ale on si ho nevšímá a stojí dál. Nehýbe se. Nedá se nic dělat ale on se ani nesnaží. Je smířený se svým osudem. V duchu přemýšlí, co všechno nestihnul ve svém životě. Vybaví se mu jak když byl malý kluk neoslovil jednu starší holku. A jak ho mrzelo, když ji viděl s jiným. Křik se přibližuje. Za chvíli ho má. ,,Poslední přání?” ptají se. On mlčí a přemýšlí nad tou holkou. Vidí ji před očima a z očí mu začnou padat slzy. ,,Jestli žádné přání nemáte, můžeme to ukončit rychle.” Kluk se nadechne a zakřičí. ,,Omlouvám se, že jsem ti to nikdy neřekl. MILUJU TĚ!” Pak už jen výkřik a tma. 

 

Tak tohle bylo mé čtrnáctileté zamilované já. Ta další je rozepsaná, ale napsala jsem jenom první kapitolu a k dalším se už nikdy nedostala. Což mě mrzí, tak to možná někdy přepíšu.

 

Běžel jsem. Tak rychle, že jsem ani nevěřil, že to dokážu. Každou chvíli mi musí vybouchnout plíce, myslel jsem si. Oni ale nebyli o nic moc pomalejší. Slyšel jsem je blíž a blíž. Netušil jsem jak mě našli, ale to už teď bylo stejně jedno. Pak přišla chyba. Chyba z mé strany, kterou jsem si nemohl dovolit. Slepá ulička. Na útěk zpět už bylo pozdě. Někde jsem měl nůž. Šachoval jsem se, ale už bylo pozdě. Pytel na hlavě, provazy na těle. Kupodivu mi nic neudělali. Asi mě měli přivést bez jediného škrábnutí. Využil jsem toho a snažil se jim pořádně ublížit. Nebylo mi to nic platné. Naložili mě do auta a silné paže mě držely nehybně. Cesta byla nekonečná. Mluvit jsem přes pytel nemohl a viditelnost byla také velmi omezená. Ani obrysy jsem nerozeznal. Když už jsme konečně zastavili, silné paže mě vyhodili z auta na zem. Kam se poděla ta opatrnost, pomyslel jsem si. Schválně jsem zůstával ležet a nechal je ať mě zvednout. Dovedli mě do nějaké chladné místnosti a přivázali k židli. Z hlavy mi sundali pytel a já mohl zjistit kde jsme. Jak jsem předpokládal, byl jsem v bývalém nemocničním sále. Nic tu nezůstalo. Jen asi deset metrů přede mnou konferenční stolek a postava za ním. Věděl jsem velmi dobře kdo jim poručil, aby mě sem přivedli. Můj dávný nepřítel Kovr. To on udělal ze Země to co je teď. Kdybych mohl, zabil bych ho. Utvrdil jsem se, že mu v životě nic neřeknu. Otočil se a sladce se usmál. Udělal pár kroků směrem ke mně a upravil si kravatu. Vypadal stejně podle jako kdysi.

,,Tak se znovu potkáváme.”

,,Nikdy vám nic neřeknu. Můžete mě mučit jak chcete – stejně to nikomu nepovím,” křičel jsem.

Zahleděl mi do tváře a já věděl, že s tím počítal.

,,Nikdo tě mučit nebude, ale možná by tě zajímalo, že ji ano.”

Jen co to dořekl, strhl plášť ze skleněné klece, které jsem doteď nevšiml. Byla v ní vysoká vyhublá holka. Díval jsem se na ni a snažil se přiřadit k té postavě jméno. A pak mi svitlo. Vrátil jsem do doby, kdy ještě všechno bylo normální a uviděl stejnou barvu očí v dívce přede mnou. Pozdravila mě a roztomile se usmívala. Zahřálo mě u srdce a hned potom jsem byl zase tady. V této bolestné přítomnosti. Poznal jsem ji, ale hrozně se změnila. Vynadal jsem si, že jsem nepoznal dívku do které jsem byl dlouho zamilovaný. Ona se to však nikdy nedozvěděla. Pak přišla Exploze a já myslel, že je mrtvá.  A teď ji tu měl Kovr ve své moci. Ona na mě hleděla smutným pohledem a mě bodlo u srdce. Nepoznala mě. I přesto však křičela jako o život, o který jí také pravděpodobně šlo.

,,Nic mu neříkej. Jsem v pořádku.”

,,To opravdu je, ale ne na dlouho.” Cosi zamumlal a ona se svalila v bolestech na zem. Svíjela se v tom stísněném prostoru jako by měla každou chvíli umřít. Ten pohled byl snad to nejhorší co jsem kdy viděl.

,,Přestaňte! Řeknu vám to, ale nechte ji na pokoji.” Usmál se a švihl ocasem tak, aby se klec rozbila na milióny kousíčků. Nespočetně jich dopadlo na její lidskou kůži a ta se začala zabarvovat do krvavé rudé.

,,Pustě mě.” Najednou už mě nedrželi žádné provazy. Hned jsem k ní běžel, poklekl u ní a zjišťoval zranění.

,,Jsi v pořádku?”

Něco se snažila odpovědět, ale místo aby z jejích otevřených úst vyšla slova, vyšlo z nich pouze nesrozumitelný zvuk. Celá zmatená to zkusila ještě jednou a pak se vyděšeně podívala na Kovra. Byla tak zranitelná.

,,Co jsi jí to udělal?”

,,Copak si myslíš, že vás nechám si všechno říct? Ne… dokud mi to nepovíš, zůstane bez hlasu. Máš čas do zítřejšího západu slunce.”

Po těchto slovech si přetáhl kapuci přes hlavu, zamával křídly a zmizel. Teď už nám nezbývalo nic jiného než najít nějaké místo, kde bychom mohli přečkat noc a zítřejší den. Ani jsem se už neptal a rovnou ji vyzvedl do náručí. Něco zamumlala a já přesně věděl co to znamená, a tak jsem jí odpověděl.

,,Ne, nedokázala.”

Ušklíbla se a bylo to jako malé znamení, že to snad nebude tak hrozné. Našel jsem pokoj pro služku s jednou postelí. Položil jsem ji do ní a sám si lehl na zem. Přemýšlel jsem až se ze mě kouřilo, ale nebylo mi to nic platné.

Potřeboval jsem se nějak odreagovat, a tak jsem se rozhodl, že jí řeknu kdo jsem a proč zrovna ona je tou, kterou mě Kovr vydírá.

,,Ty si mě nepoznala viď?” Její pohled mi to potvrdil. Naklonila hlavu na stranu a podívala se pozorněji. Chvíli jí to trvalo, ale pak se její obličej neuvěřitelně rozzářil, usmála se a zkusila se zvednout z postele. Usnadnil jsem jí to a přisedl si na postel k ní. Objala mě a otevřela pusu, že něco řekne, ale ani teď se jí nepodařilo vydat hlásku. Okamžitě zase posmutněla.

,,Chybělas mi,” usmál jsem se. Oplatila mi ho.

One thought on “Povídka..

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s