Neviditelnost

Možná to znáte. Jdete do školy, jste šťastní, že tu po nudně dlouhých prázdninách jste, těšíte se na všechny předměty, hlavně na matematiku a chemii samozřejmě, když vás zastaví kamarádka, nebo spolužačka (všichni víme, že je v tom velký rozdíl) a s nadšením v očích vám začne vyprávět nějakou příhodu z jejího života. A vy ji jen trapně a tiše posloucháte, ačkoliv jste to vy, s kým to prožila. Pravda je, že záleží na tom, jestli jste danou akci prožily pouze spolu (ta horší varianta), nebo jde o akci, které se zúčastnilo mnohem více lidí, tudíž je pochopitelné a přece naprosto omluvitelné, že na vás, šedou myš, která nikoho nezajímá, se zapomnělo.

Setkávám se s tím skoro každý den, i když s první variantou méně často a v devadesáti procentech jde o mou nejlepší kamarádku, která už je prostě taková, a když mi začne něco takového vyprávět, jen se na ní osopím, že to zažila se mnou a obě se tomu zasmějeme. Pro mě je tedy horší druhá varianta, například, když někteří spolužáci si pořád nejsou schopni zapamatovat, že už pět let chodím do skupiny na tělocvik, která je namixovaná s kluky a pokaždé když se zeptám v jaké tělocvičně jsme někoho z naší skupiny, dostane se mi odpovědi, kde je druhá skupina.

To samé se mi stává v kavárnách (teda ne že bych se v kavárně ptala, v jaké tělocvičně jsme..). Zatímco číšník kolem všech skáče pomalu jednou za pět minut, ke mně nepřijde ani po hodině odnést prázdný šálek. To vypadám tak nenávistně? Že se bojí a hodinu se odhodlává, jestli vůbec přijít k mému stolu a riskovat, že ho možná zabiju? Čím se od ostatních tak liším? Proč zrovna moje tvář je nezapamatovatelná?

Tato vaše schopnost se promítne do všeho. Ať už jde “jen” o to, že si vás žádný kluk na ulici, nebo vlastně kdekoliv, nevšimne, ani když měříte 185, nebo když potkáte po letech známou tvář a jí nic neříká ani vaše tvář ani vaše jméno. Jestli jste šedá myš jako já, víte moc dobře o čem mluvím.

Na jednu stranu je to uklidňující a má to pár výhod. Třeba když jste nuceni dívat se na školní divadlo, můžete si vytáhnout pohodlně počítač a dělat jiné věci. V tuto chvíli však nastupuje zákon schválnosti a celá vaše snaha být neviditelný je fuč. Nebo když už se introverti jako my dostaneme někam na společnou akci a chystá se k hororu každého stydlivce – vybírání z publika na pódium, je vaše neviditelnost silným plusem. I tady ale může zafungovat zákon schválnosti. Ale každý by chtěl být někdy středem pozornosti v tom dobrém slova smyslu, když se vám třeba jednou konečně něco povede a jste za to obměněni. To ale bývá jen chvíle a v další už si nikdo nepamatuje, že jste kdy byli za něco chváleni.

A korunou všeho je, když vám někdo řekne, že si za to můžete sami. Možná vás to překvapí, ale já si rozhodně dobrovolně nevybrala, že budu zakřiknutá nevýrazná osoba. Je fakt, že jistým způsobem se na tom dá zapracovat, můžete chodit na kurzy mluvení a já nevím čeho všeho ještě, najde se toho hodně, ale to, že se naučíte nekoktat při přednášení před třídou neznamená, že se z vás najednou stal výrazný člověk.

Já se s tím vypořádávám tak, že když už jednou tu společenskou náladu mám, snažím se zaujmout něčím neobvyklým. Ať už jsou to duhové boty do půli holeně, nebo piercingem a černou rtěnkou. I přes všechny nevýhody, které to obnáší jsem si na to ale zvykla, a i když to občas zamrzí, je to něco, bez čeho bych to prostě nebyla já.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s