Návštěva u Žabožroutů

Polovina srpna, zbývá jen něco přes dva týdny prázdnin a všichni mí přátelé mě začínají strašit, že za chvíli bude škola. Byla jsem asi jediná, která byla celkem v klidu a vůbec to neřešila, a to protože jsem před sebou ještě měla devět dní ve Francii, takže mi ta škola nepřišla tak blízko. Ani jsem se vlastně netěšila tak, jak bych se těšila, kdybych věděla, že zažiji všechno to, co jsem zažila…

DEN PRVNÍ 

Čekala nás cesta do Reims (Remeš), přesně 892 km hlásila navigace. Pršelo, ale já byla ráda, protože mě čekalo přinejmenším osm hodin koukání z okýnka. A déšť mi to zpříjemňoval. Taky jsem to byla já, kdo měl na starosti zábavu mamky jakožto řidičky. Vzala jsem audioknihu Deníček moderního fotra, což se ukázal jako skvělý nápad, protože jsme se všichni hodně nasmály, a několik dalších (hlavně mých) cédéček. Cesta ubíhala docela rychle. V Německu jsme se proháněly dvoustovkou (miluji rychlou jízdu) a akorát chvilku to bylo zacpaný, ale jinak to jelo.

Naše první zastávka (když nepočítám zastávky na záchod a na jídlo) byla ve Verdunu, kde se během první světové války odehrála jedna z nejkrvavějších bitev – 700 000 mrtvých. Jely jsme se podívat jen na ten největší pomník za městem na kopci spolu s hřbitovem. Nikdy jsem neviděla větší hřbitov. Pomník je ve tvaru kříže a jen vevnitř kolik je tam pochovaných vojáků. Dopadl na mě hrozný smutek, když jsme se tam procházely a četly jména padlých a jejich věk, když zemřeli. Venku je 13 tisíc vojenských hrobů. Malé bílé kříže jeden vedle druhého. Fotku odtamtud nemám, protože mi to nepřišlo vhodné.

Každopádně večer jsme dojely v pořádku do bytu, který nám půjčila mamky kamarádka, která si vzala Francouze, jehož maminka tu měla byt. Byl malinký, ale úplně dostačující a hezky zařízený. Z balkonu jsme měly výhled na katedrálu St. Rémi a z našeho pokoje zase na tu hlavní katedrálu, katedrálu Notre-Dame de Reims. V noci to byl krásný pohled, když byly osvětlené.

DSC_0142.JPG

Ten den už jsme byly jen v pizzerii, která byla nejblíže, a my byly unavené a hladové po cestě, kde jsme si s mamkou daly alespoň francouzské víno, když už jsme neměly jídlo francouzské.

DEN DRUHÝ 

Dnešní den začal jak skvěle jen mohl. Probudila jsem se až kolem desáté a jelikož mamka vstává dost brzy, tak stihla dojít nakoupit, což znamenalo jediné. Bohatá francouzská snídaně. Snídaně se vším všudy. Bagety, croissanty, kafe, jejich slaný máslo, marmelády všeho druhu. U toho jsme koukali na Garfielda a já byla v tu chvíli šťastná.

Moje chvíle štěstí pokračovala hned potom, kdy jsme vyrazily do centra, protože jsem měla konečně možnost vzít si jedno modrý triko a černé sako co jsem si koupila v sekáči ke svým černým kalhotám a lodičky k tomu…asi to bude znít egoisticky, ale v tu chvíli jsem si přišla krásná. Pršelo, ale déšť miluji, takže mi to pranic nevadilo a nechala jsem si smáčet vlasy.

Byly jsme v katedrále, která byla překrásná! Na první pohled vůbec nevypadala tak mohutně, ale zevnitř to bylo něco úplně jiného.

DSC_0067.JPG
Usmívající se anděl na katedrále, jeden ze symbolů Remeše.

 

Po katedrále jsme šly do centra, které bylo hned vedle, prošly pár obchodů a došly až na náměstí plné restaurací, kde jsme si daly oběd.

 

DSC_0069.JPG

Po obědě jsme se chvíli procházely a poté si sedly do kavárny. Bylo 17. srpna. Přesně rok uběhl od smrti našeho pejska a přesně rok nám trvalo se přes to přenést a učinit rozhodnutí, že je na čase pořídit si dalšího. Takže naše návštěva kavárny vypadala tak, že každá byla na svém telefonu a hledala co nejroztomilejší fotku štěněte (vtipné, píši to tak pozdě zpátky, že mi zrovna štěně leží na klíně a spinká..). A celé to skončilo tím, že jsme si řekly, že půjdeme do kina na Auta 3, což jsem já chtěla už dlouho vidět a nikdo na to se mnou nechtěl jít. V sále jsme byly jediné, takže jsme si sedly hezky doprostřed malého sálu a film mohl začít.

Byla jsem příjemně překvapená ještě než začal samotný film, protože před to dali roztomilou a dojemnou krátkou animovanou scénku o jedné příšerce, co ve školce nosila dětem ztracené hračky. A i sám film byl skvělý a i jsem se většině rozuměla a smála se vtipům, na což jsem byla docela pyšná (že jsem tomu rozuměla, ne že jsem se smála)

Po konci filmu už bylo dost pozdě a akorát tak čas na večeři, která byla jedna z těch horších spíš a to i proto, že jsem byla nucena se bavit s majitelem, proč mi nechutná..

DEN TŘETÍ

Ráno (tedy vlastně dopoledne), když jsme se probudily, bylo ségře dost špatně, takže zůstala doma a my vyrazily samy se podívat do druhé katedrály, kde jsme ještě nebyly. Nebyla to ta hlavní, ale i tak mi přišla mnohem hezčí. Už proto, že byla mnohem větší, ale i krásně vyzdobená zevnitř.

Po projití katedrály jsme s mamkou dojely do centra a koupily si mekáče (už jsme jak praví frantící pomalu…pf) a donesly si to na byt i pro ségru, které se udělalo trochu lépe a odpoledne jsme mohly vyrazit do okolí.

Dojely jsme (dost složitě až po několikátém “Mami měla jsi odbočit vlevo, ne vpravo!”) do Epernay, po Remeši druhé hlavní město výroby šampaňského. A když už jsme byly v regionu Champagne-Ardenne, v kterém se jako jediném může vyrábět šampaňské, byla by škoda ho nenavštívit.

DSC_0110DSC_0112

 

DEN ČTVRTÝ

Po probuzení a ranní dávce animovaného dvoudílného seriálu Garfield přišlo uklízení a dávání všeho do původního stavu. A čekala nás další, asi pěti hodinová, cesta někam do středu Francie k mamky kamarádce, se kterou chodila na střední a která si vzala Francouze. Rychle to ubíhalo, i když jsem prohrála kámen nůžky a musela jsem poslouchat sestřinýho Shawna Mendese.

Po cestě jsme ještě stavěly ve Fontainebleau, kde leží krásný zámek, sídlo francouzských králů. Zámek jsme si projely vláčkem (ano turisté jak něco) a poté si sedly do jedné restaurace a poobědvaly.

DSC_0155.JPG

Poté jsme pokračovaly do našeho cíle. A po asi třech hodinách ho dosáhly. Přišlo vítání a trochu té trapnosti, protože ty dva syny jsme naposledy viděly několik let zpátky. Ale i tak to bylo moc milé a po vybalení (hádejte kdo spal na zemi a kdo měl postel) jsme šly hrát s kluky na zahradu basket a poté francouzskou schovku (rozdíl je nepatrný). Odpoledne jsme se ještě jeli podívat do stáje, kde mámy kamarádka a ti její synové jezdí. Kupodivu tam nebyla ani noha, ale bylo to tam krásný. A všichni ti koně (ahhhhhh). Potom nás vzali i do výběhu, kde jsme se se všemi ňuňali a fotili. Hned první odpoledne a bylo moc příjemné. A pokračovalo to u večeře, kdy jsme měli grilované maso se sýrovou bramborovou kaší. No lahoda. Téma se dostalo přes Neymara, který se dostal do pařížského klubu, a toho, že ve Francii a Německu stejné výrobky jsou kvalitnější než v České republice, až po historii Vietnamu, že je spoustu věcí pořád zatajovaných. Byla to hezká debata tedy. Místy i ostrá, ale skončila slovním fotbalem (samozřejmě ve francouzštině) a vymýšlením jmen, které končí na [ik]. Byl to hezký večer, jen mi potom bylo vyčteno, že se nezapojuji, a že bych měla víc mluvit francouzsky, na což jsem argumentovala, že i kdybychom se bavili v češtině, tak já jsem zticha a jen poslouchám. Na to si mamka jen povzdechla a tím to skončilo.

DEN PÁTÝ

Hned probuzení toho dne bylo dost vtipné, protože jsem se probudila tím, že mamka otevřela okenice (kdo to neví ve Francii mají okenice všichni) a do (až doteď krásného) tmavého pokoje vnikly sluneční paprsky. Načež jsem začala ospale vykřikovat, že jsem upír, a že mě světlo zabije. No klasika. Kdybych ale věděla co mě čeká, vyřítím se bez jediného slova i s poděkováním.

Vyšla jsem ven na zahradu v pyžamu (tentokrát žádné pyžamo s koalou, jen legíny a triko s Marc Bolanem) a naskytl se mi pohled na dlouhý stůl u něhož už všichni, až na kluky, seděli, na kterém bylo tolik jídla, že jsem ani nevěřila vlastním očím. Od různých druhů pečiva, jako bagety (jak nečekané) nebo sladké koblihy s rozinkami, přes asi tunu různých sýrů, másel a pomazánek až po Nesquika s mlékem. To vám byla radost pohledět.

Po jídle jsme vyrazili na výlet. Nevěděli jsme kam přesně jedeme, jen že nás tak vezmou po okolí a máme jet za nimi. Naše první zastávka byl docela opuštěný zámeček u jezera. Co mě zaráželo, že měli jednak zavřeno a jednak tam nikdo nebyl. To by se u nás nestalo na nějakém zámku. Teda myslím.. No každopádně byl moc hezký a bylo krásně, tak jsme si udělali procházku a prošli kolem rybníka.

DSC_0200.JPGDSC_0231.JPG

DSC_0248.JPG
Vlastně se naše procházka kolem jezera skládala jen z jezení ostružin.

Po procházce nás vzali do nedalekého městečka, jehož jméno jsem už samozřejmě zapomněla. Prošli jsme jeho malinké centrum s jedním kostelíčkem a potom zamířili do jedné z restaurací.

DSC_0265.JPG

Interiér té restaurace se mi moc líbil, protože byl hudebně založený. Všude po stěnách a v různých výlohách byly hudební nástroje, vinylové desky, fotografie zpěváků a zpěvaček. Každopádně hned potom přišlo moje faux pas. V lepších francouzských restauracích totiž je celé menu, takže předkrm, hlavní chod a dezert. A já samozřejmě nerozuměla ani slovu (fajn až na zmrzlinu). Tak jsem si chtěla dát těstoviny s překvapením, co mi bylo přeloženo, ale když přišel majitel (obsluhoval nás přímo on po celou dobu a pak se s námi bavil, fajn týpek) a já si objednala, řekl, že došly těstoviny. A já v tu chvíli dost zpanikařila a celá rudá řekla první věc co jsem v lístku viděla. Aniž bych věděla co to je. Jen, že je k tomu “slunečná” zelenina. Tak jsme se bavili a bavili, jedli předkrm, přičemž jsem se dozvěděla, že je to nějaká ryba. Nejím ryby, ale co už. A pak to přinesli a já měla na talíři rybu. Ale celou! Žádné filé, ale normálně i s hlavou a mrtvýma očima a já se v tu chvíli rozbrečela, protože mi to přišlo hrozně kruté. A ještě k tomu jsem dostala ten správný nůž na ryby a já zkoprněle vůbec nevěděla co s ním dělat, nikdy jsem v restauraci rybu nejedla. Nakonec mě zachránila mamky kamarádka, která si vzala můj talíř a vypreparovala mi kosti. Takže jsem se cítila hrozně, že jsem se před nimi rozbrečela a nechala si připravit jídlo jak pro mimino no…

Po jídle jsme nasedli do aut a stejnou cestou odkud jsme přijeli, jsme jeli zpátky a stavili se na jedné psí akci. Na začátku jsme vůbec netušili o co jde, jen že všude je spousta aut a za plotem, na kterém všude visely nápisy Royal Canin (značka jídla pro psy), se něco děje. Tak jsme zastavili a šli se podívat. A překvapila nás soutěž v agility. Jednalo se jen o jednu rasu psa – berger belge. V překladu belgický ovčák. A bylo to super koukat se na ty vystresovaný páníčky a jak někteří psi dělají úplně něco jiného než by měli.

DSC_0286.JPG

DSC_0293.JPG

DSC_0289.JPG

DSC_0292.JPG
Pak se na nás přišla jedna psí slečna podívat (říkali jsme jim, že vypadají jak hyeny, ale tahle zrovna ne no)

Po této nijak plánované akci jsme vyrazili se podívat na nedalekou akci “bitva na vodě”. Moc jsme teda nikdo nevěděl o co půjde, ale naši francouzští přátelé už na tom byli a prý je to zábava a v jejich kraji moc oblíbené. Celé odpoledne před námi, tak proč ne že jo.

A nevěřili byste jak moc jsme se nasmály, když jsme zjistily o co doopravdy jde a že něco takového je tak populární a jezdí sem týmy i z jiných zemí.

DSC_0308.JPG

Dvě takové lodě, na obou je samozřejmě profesionální tým a cílem je dlouho tyčí shodit toho druhého. Takhle jednoduché to je. Ale nevěřila bych kolik lidí se na něco takového přijelo podívat.

DSC_0312.JPG

Nakonec jsme odešli docela brzy, protože nás čekala ještě jedna moooooc důležitá zastávka. Město Sancerre, které je celosvětově známé díky svému bílému vínu. A co by to bylo za návštěvu Francie bez navštívení nějakého sklípku?

Napřed jsme zastavili nahoře na kopci, pokochali se výhledem, potom sjeli níže a jezdili po okolních vesničkách a hledali nějaký rodinný sklípek.

DSC_0324.JPG

Návštěva rodinného sklípku byla také velmi zajímavá. Nejenom, že jsme si dohromady koupili asi šest kartonů vína, ale pán s manželkou (a psem) byli moc sympatičtí a probírali s námi ty ochutnávky. Z jakého je to svahu apod. A nakonec nám ukázali i jak vypadají jejich moderní stroje na výrobu. A to bylo teprve zajímavé.

Tak pomalu končil náš den. S vínem jsme jeli domů a pak už jsme stihli jen zápas Paris-Saint-Germain s někým a večeři. Tedy to jsem si alespoň myslela…než vytáhly mamky svou oblíbenou flashku snad se všemi fotkami od jejich střední až po letošek. Daly to na promítačku a nekonečné promítaní začalo. U každé fotky se zastavovaly, rozjímaly a vzpomínaly. Což o to, ze začátku to bylo hezké, vidět mamčiný fotky za mlada (i když jsem tu flashku už jednou viděla), ale i hrozně smutné, protože jedna jejich kamarádka z party ze střední pár let zpátky umřela na rakovinu. A vidět její fotky bylo dosti smutné. A to i pro mě, i když jsem ji znala jen tak okrajově. Ale vždy byl moc milá a dobře vařila. A další trochu divná věc byla, když mamky kamarádka ukazovala manželovi fotky svých kluků se kterými tam byly fotky jak spolu leží nebo se objímají. To mi bylo i za něj líto a žárlila jsem za něj. Když asi po půl hodině odešel, dost jsem to chápala. Tato nostalgická chvíle trvala nakonec asi čtyři hodiny až do jedné hodiny. Takže jsem šla spát unavená jak medvěd, který nespal celou zimu.

DEN SEDMÝ 

Osm hodin spánku je opravdu málo a tentokrát mě nevytáhla z postele ani představa snídaně.

Vyjely jsme docela brzy, hned po snídani, dobalení posledních maličkostí a rozloučení. Bylo to s nimi velmi příjemné. Ale teď hurá směr Lyon. Tentokrát musíme přejet dost na jih (asi 400 km) k nějaké malinké vesničce, která spadá pod Saint-Étienne. I nyní jde o kamaráda mamky z vejšky, ale tentokrát to je Francouz a jeho děti česky neumí, takže jsem se toho dost obávala. Díky němu se mamka vlastně dostala na vysokou do Francie. A další věc co mě jednak potěšila, ale i dost vystrašila byla, že na večeři pozval i svou přítelkyni, její děti a všechny své děti, jen kvůli nám. Což je od něj moc milé, ale se všemi těmi lidmi budu muset konverzovat???

Poprvé jsme stavěly ve vesničce, která má titul “Jedna z nejkrásnějších vesnic Francie” a řeknu vám, že je nádherná a titul má zaslouženě. DSC_0325.JPG

DSC_0331.JPG

DSC_0338.JPG

DSC_0343.JPG

Podél těchto domků byla prašná cesta a na druhé straně travnatý kus a potom už řeka. Na jedné části byly vintage stoly a židle v pastelových barvách a občerstvení jako palačinky nebo sendviče, tak jsme si daly každá palačinku a poobědvaly. Ale ono to nebyla jen tak nějaké občerstvení…oni totiž měli…

DSC_0341.JPG

SLEPICI JAKO DOMÁCÍHO MAZLÍČKA!!!

Sama jsem nevěřila, ale bylo to hrozně roztomilé, jak chodila mezi stolky a od každého žebrala a nechala se krmit palačinkami a hladit.

Vyrazily jsme a pokračovaly v naší cestě. Jelikož jsme byly ohlášené až na večeři, nebo něco před ní, zastavily jsme ještě v oblasti vyhaslých sopek a lanovkou vyjely nahoru na tu nejvyšší horu – Puy de Dôme, a byl to ten nejkrásnější výhled jaký jsem kdy viděla. Nejenom, že na vrcholku horu byl i Chrám Merkura (nebo alespoň to, co z něj zbylo), ale bylo tak krásné počasí, že všude byli lidé s padáky (nevím, jak se tomu říká…paragliding?) a ten pohled na Clermont-Ferrand….

DSC_0388.JPG

DSC_0412.JPG

DSC_0470.JPG

DSC_0473.JPG

Po našem výletu už byl pomalu čas se zase vydat na cestu. Zbývaly nám ještě dvě hodiny cesty, ale uběhlo to jako voda a my za chvíli přijížděly do malé vesničky a hledaly jejich číslo domu. Když jsme zaparkovaly už nás vítal s úsměvem od ucha k uchu Lorrain a jeho syn, se kterým se spřátelila ségra, když byli u nás v Praze. Přišlo úvodní vítání, my vzaly hlavní tašky a šly se přivítat s ostatními. Jeho mladší dceru už jsem znala a teď jsem poznala i její starší sestru. Co mě ale překvapilo byla jeho přítelkyně. Byla krásná. Černoška (jak jsem se pak dozvěděla, z Maroka), měla žluté šaty a přívětivý úsměv. Pak už zbývaly jen její dvě malé děti. Kluk, kterému mohlo být tak šest, víc ne a o něco starší holčička, které bylo osm. Dovedli nás na zahradu, kde měli u bazénu posezení (jen co jsem prošla přes obývák, nestačila jsem se divit, jak moc bohatí jsou. Kromě krásného klavíru se zde nacházela ještě plazmová obrovská televize, nejnovější playstation, nebo třeba virtuální brýle). Začala úvodní konverzace jako jaká byla cesta a jestli se moje sestra také učí francouzsky a podobně. Předaly jsme jim dárky a postupně se přesunuli dovnitř na večeři. K večeři bylo nějaký grilovaný….vepřový? to už si fakt nepamatuji. Konverzace byla velmi příjemná. Sice mi bylo (znovu) vyčteno, že se moc nezapojuji, ale já holt ráda poslouchám. Konverzace se už tradičně přenesla k politice, potom, že kamarádka té jeho straší dcery pojede studovat do Prahy (Hustý co??), a že tedy kdyby cokoliv potřebovala, stačí zavolat, že u nás může přespat, kdyby za ní jela, což asi pojede. Potom jsme se bavili, že Lyon a Saint Étienne je něco Praha a Brno, že je mezi nimi velká nenávist, a když s espézetkou Lyonu budete parkovat v S.Étienne je dost pravděpodobné, že vám někdo obejde auto s korunou. Večer to byl moc příjemný a zakončení historek co parta Francouzů podnikala s partou Čechů, když sem přijeli. Jak se vsázeli kdo toho víc vypije a vyhráli mamka s partou – no prostě Češi (když tohle Lorrain vyprávěl, jeho děti se dost divily, protože si asi myslely, že Francouzi jsou v pití nejlepší….lol no asi těžko :D).

Když už byl čas se rozloučit i s přítelkyní a pomalu byl čas jít na kutě, donesly jsme si tašky do patra, do našeho pokoje. Dva pokoje pro hosty, mamky byl spíš chudší, ale v našem byl gramofon, další plazmová televize, spoustu cédéček a desek, olejové lampy. A to byl jen pokoj pro hosty. To mě vlastně přivádí k jediné špatné vlastnosti tohoto pokoje a vlastně všech francouzských manželských postelí. Mají jen jednu společnou velkou peřinu. Což byl sice trochu problém, protože v noci jsme se o peřinu se ségrou dost přetahovaly, ale nakonec jsme se nějak vyspaly.

DEN OSMÝ 

Po snídani nás vzal Lorrain se svým synem na projížďku po okolí. Vzali nás se podívat na hrad (nebo spíš takovou pevnost) na jednom kopci, ze kterého byl moc krásný výhled.

DSC_0519.JPG

DSC_0549.JPG

Pokračovali jsme do nedaleké vesničky, kde jsme myslím zastavili dost náhodně a že ani oni tam nikdy nebyli. Prošli jsme jí docela rychle, ale byla také moc hezká.

DSC_0569.JPG

Pomalu jsme se vraceli k autu, když mi mamka začala vyprávět, jak jí jednou jeden kamarád (s nejfrancouzštějším jménem – François Xavier) se kterým studovala, půjčil auto a ona si projela nějaká města ve Francii. No a v tu chvíli jí došlo, že Lorrain říkal, že Xavier bydlí někde blízko. A tehdy odstartovalo hledání jeho adresy na internetu, což se nám nakonec povedlo, na nějakém francouzském linkedinu. Zavolali jsme z auta na domovní telefon, který tam byl uveden a zavolali, jestli bychom se mohli zastavit, jestli bude Xavier doma. A dobrodružství a spontánnost byly na světě. Podle navigace jsme se to snažili najít až se nakonec povedlo. Před rodinným domkem stál Xavier a mával. Přišlo další vítání spolu s jeho ženou a dvěma dětmi. Všichni byli strašně příjemní, já se dokonce zapojovala do rozhovoru, ujídala bylinkové tyčky, které nám hostitelka nabídla a poslouchala to jejich šťastné shledání po dvaceti pěti letech. Konverzace byla uvolněná a velmi úsměvná. Nezdrželi jsme se moc dlouho, ani ne hodinu. Ještě společná (plná štěstí) fotografie a mohlo se jet na pozdější oběd zase “domů”.

Nyní (tedy až po vynikajícím obědě) přišla ta smutnější část. Loučení. Za všechno jsme jim poděkovaly, nabídly, že kdykoliv se zase můžou u nás v Praze zastavit a vyjely na cestu do nedalekého Lyonu. Trvalo nám to zhruba hoďku. Ubytovaly jsme se kousek od divadla v nejvyšším patře s nádherným výhledem (ano, uvědomuji si, že tu o ničem jiném nemluvím, než jen, jaký jsme měly krásný výhled, ale je to pravda!).

DSC_0577.JPG

Jen jsme se převlékly, trošičku vybalily a hned se šly projít po městě, dokud bylo tak krásně. Na téhle fotce můžete vidět úplně na tom kopci Baziliku Notre-Dame de Fourvière (ta krásná bílá stavba nalevo od eiffelky) a přesně tam jsme se vydaly. A i když už se u toho psaní docela bavím, musím to říct znovu, měly jsme nádherný výhled! (a to nemluvím o té bazilice, což byla snad nejnádhernější stavba, kterou jsem ve Francii viděla).

DSC_0582.JPG

A co teprve vnitřek!

DSC_0585.JPG

Potom jsme se dostaly na vyhlídky a uviděly celé město pod námi, a nejen to…

DSC_0605.JPG

DSC_0594.JPG

Ale co na tom bylo nejlepší? Že jsme viděly v dálce i Mont Blanc! Je vidět vlevo od té vysoké budovy. Takový bílý kopeček.

DSC_0598.JPG

Potom jsme už jen sestoupily znovu dolů a procházely se, hledajíce nějakou restauraci. Nakonec jsme jednu našly, ale že nám to zabralo času. Sice byla italská, ale všechny jsme měly na špagety chuť, a tak proč ne. Na Lyon spadla tma a my už zanedlouho prošly nočním, i když živým, městem směrem do našich postelí.

DEN DEVÁTÝ

Čekal nás poslední den ve Francii. A měl být dost časově náročný. Dopoledne jsme chtěly ještě projít část města, kterou jsme včera nestihly a to byla ta část kolem našeho hotelu. Na druhé straně řeky. Vzaly jsme to i s nákupem suvenýrů, protože jsme samozřejmě ještě žádné neměly (no co si budem, i dárků pro nás). Mamka si koupila nějaké skleničky, ségra něco s Londýnem na zeď do pokoje a já něco na sebe. Viděly jsme ještě velmi zvláštní (musím to říct, dost hnusnou) budovu opery, která byla postavena v 19. století a na konci 20. století k ní dodělaly ještě moderní část, což ve výsledku vypadalo nějak takhle….

DSC_0648.JPG

Taky bylo vtipné jak jsme v jednu chvíli seděly na schodech na náměstí, kolem nás jezdily kluci na skatech a ségra, která měla zrovna foťák, se mi snažila nenápadně vyfotit jednoho pána. A proč? Protože hned, jak jsem ho viděla, jsem se začala smát, páč vypadal jako typický Francouz. Oblečen jako gentleman, drahé boty, v jedné ruce tašku z Paula a v druhé bagetu, na které si pochutnával. Doufám, že se jmenoval Xavier..

DSC_0643.JPG

 

A dostáváme se ke konci. Tohle byla poslední fotografie z mého výletu. Zbývala nám ještě cesta do Německa a celý jeden den v Německu (v Europa-parku), ale to už je jiná kapitola a až na vypsání všech atrakcí, na které jsme šly, o tom nemám co zajímavého napsat, ačkoliv to bylo skvělé. Možná jen, že jak se mi komáři přes léto vyhnuli, tak teď si na mě přes noc dost pochutnali.

Jen tak na tenhle výlet nezapomenu. Byl mnohem lepší, než jsem na začátku očekávala a jen mě utvrdil v tom, že jakkoliv si na Francii, Francouze a francouzštinu stěžuji, mám ji/je moc ráda.

 

Díky, za přečtení (skoro 4000 slov to už je něco a to i pro mě i pro vás) a omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. Zas jsem si na tom mohla dát záležet víc, než kdybych se to snažila napsat za co nejkratší dobu.. Doufám, že se vám článek líbil, popřípadě můžete nechat komentář. Zpětná vazba je vždy důležitá.

A třeba až pojedete do Francie, vzpomenete si na mě…

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s