A i když ho facka ještě pálila na tváři, neubránil se úsměvu.

Ten den byl jeden z těch krásných podzimních dnů, kdy můžete být venku jen v mikině, a i tak vám bude teplo. Slunce hřálo a jeho listopadové paprsky prozařovaly barevné listí, houpající se na větvích s přáním ponechat si o něco déle svou krásu, než je vítr navždy odnese. To počasí je navlas stejné jako před několika lety, ještě když jsem chodil na základní školu. Stejné jako ten den, který se to stalo. ..

Byli jsme zrovna se třídou na školním výletě někde na severu Čech. Neměl jsem žádné kamarády, ale rodiče považovali za skvělý nápad seznámit se tak s někým novým. A tak jsem jel. Nebylo to tedy úplně podle mých představ, že přijedu a hned první den se se mnou bude někdo kamarádit. Nebylo to tak ani druhý den, ani třetí a čtvrtý, ale utěšoval jsem sám sebe tím, že ještě nepřišli na to, jak úžasný jsem, a jestli o mě chtějí přijít, je to jejich chyba.

Avšak pátý den, když jsem vykoukl do toho krásného listopadového dne, naladilo mě to skvělou náladou a utvrdilo v názoru, že dnešek bude nezapomenutelný. Kdybych jen to ráno tušil jak moc.

Hráli jsme nějakou hru, už si ani nepamatuji název nebo snad pointu této hry, ale vím, že jsem byl ve skupině s jedním klukem.

„Jak se jmenuješ?” zeptal jsem se ho s nadšením, že nebudu další hru hrát sám jako doposud. Neodpověděl mi. Jen pokrčil rameny.

„To nevadí, budu ti říkat třeba James,” udržoval jsem si stále své nadšení. Jen zakýval hlavou, ale nepatrně se usmál.

Měli jsme jít do lesa a snad podle mapy něco najít. Poklad, či co. Vyrazili jsme, ale nic jsme nehledali. Vylezli jsme na  posed a tam si dlouhé hodiny povídali. Tedy já povídal, on toho moc nenamluvil. Ale ten den jsem získal kamaráda na celý život.

Už bylo šero, když jsme se vrátili do našich chatek. Učitelky křičely a plakaly, že je dobře, že jsem se našel. Když jsem jim řekl, že se mnou byl i James, zhrozily se, kdo to je. Ukázal jsem na něj, vždyť stál hned vedle mě, to ho nevidí? Štípnul jsem se, jestli se mi nezdá, ale on se jen zatvářil bolestivě, jako kdybych štípnul jeho.

Vyprávěl jsem jim o něm a za žádnou cenu nechtěl přestat, a zaobírat se tudíž myšlenkou, že jsem se zbláznil. Nakonec mi jedna z učitelek vlepila facku a přikázala mi, abych šel okamžitě spát.

Než jsem usnul, zašeptal jsem Jamesi: „Jsi můj nejlepší kamarád.”

A i když ho facka ještě pálila na tváři, neubránil se úsměvu.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s